Víkendové ferraty v Rakousku

Čeká nás jeden z prvních jarních víkendů a moje neposedné nohy poťukávají v rytmu nedočkavosti. Tolik mě to táhne ven. Naštěstí nejsem sama a tak rychle vzniká dohoda, že tentokrát to budou ferratky v Rakousku. Oblast pro mě i pro Václava naprosto neprobádaná. Navrhuji ferratu v Raxalpen. Po zjištění, že bude nejspíš ještě pod sněhem - pravda nějak mi nedošlo, že v nadmořské výšce skoro 1700m sníh ještě bude - měníme plán a vybíráme tři ferraty v nížinách okolo Vídně. Abychom měli dostatek času, sedáme do auta už v pátek navečer. Chceme si užít i cestu a posbírat nějaké vrcholy do sbírky Koruna hor České republiky. První je jen mezka u brněnského okruhu. O to víc nás překvapí druhý z vrcholů, který se vypíná nad Židlochovicemi. Z Židlochovic k vrcholu Výhon je to necelé dva kilometry. Cesta by nám tedy neměla zabrat moc času. Pomalu se blíží západ slunce a tak rychle vyrážíme, abychom se nevraceli za tmy. Procházíme nádherně bíle kvetoucími ovocnými sady. Na poli spatříme bažanta a zajíce. Jsem okouzlená vinoucí se linií krajiny. Zároveň nás tak od poloviny cesty vábí rozhledna Akátová věž. Po příchodu na vrchol k rozhledně dost fouká. Nebe je na obzoru červené a postupně prochází přeměnou barev. Celému panoramatu jarní krajiny dodává tajemný nádech opar, který se dnes ve vzduchu tvoří. Je naprosto specifický, jelikož se jedná o písek ze Sahary, který sem přivály vzdušné víry. Pokocháme se výhledem z rozhledny a po zjištění, že by to bylo dobré místo pro přespání, se vracíme k autu. Tohle místo bylo milé překvapení dnešní cesty.

Opět se nalodíme do auta a ukrajujeme další kilometry, dokud nás na hranicích nezastaví stráž. Pro mě něco naprosto nezvyklého. Vůbec mi nedošlo, že nyní opět probíhají kontroly na hranicích. Musím tedy oběhnout auto a někde v hloubi batohu lovit občanku. Po schválení, že máme doklady v pořádku, jsme propuštěni do jiného státu. Václav má vybrané parkoviště nedaleko Schwarzensee. Ač se snažíme vyhnout centru Vídně, navigace nás díky uzavírkám stáhne do samého centra. Neřídím a tak se můžu kochat. Přijde mi opravdu zvláštní, že centrum je vlastně prázdné. Průjezd tedy proběhne úplně hladce. A já se i pokochám pohledem na Prater. Město necháváme za zády a okolo jedenácté večer parkujeme na plácku za městečkem. Zápach vesnice je všudypřítomný. Sousedící pole je nejspíš čerstvě pohnojeno. Neřešíme to. V rychlosti přeměníme auto na hotel a zapadáme do spacáků.

Ráno se probouzíme vedle zaparkovaných obytňáků - jak jinak - jsou české. Cítíme se jako doma. Václav se pochlubí rozkládacím stolečkem zabudovaným do kufru auta, posnídáme a diskutujeme nad první ferratou, neb při pohledu na obzor vnímáme opar. Jako první volíme ferraty vzdálené necelé dva kilometry. Oblast je známá lezeckými cestami, ale mezi sklami by měly být i tři zajištěné cesty. Rychle zvládáme cestu na Peilstein, abychom zjistili, že skalní město je pod vrcholem a je přístupné z úplně jiné strany. Musíme opět sestoupit. Volíme však cestu z opačného směru a scházíme do skal. U první cedulky zajištěné cesty zjišťujeme, že je uzavřená. Nedivím se. Lano schází. Až tak moc nás to nemrzí. Mělo se jednat o cestu náročnosti "A" a šli bychom ji jen proto, abychom se rozhýbali. Snažíme se tedy ve skalním městě zorientovat a najít zbývající dvě cesty. Ty už mají náročnost "A/B" a "B/C". První nacházíme celkem snadno. Jedná se o Peistein kleterrsteig. Je to hezká krátká cesta, která člověka vyvede na příjemné místečko s hezkým výhledem na skalní město. Cesta je to opravdu na rozlezení. Poté co ji zdoláme hledáme třetí. Ta už nám poněkud zamotala hlavu. A vlastně jsme ji delší dobu hledali, než lezli. Zajištěné cesty nejsou ve skalním městě prakticky značené. Pokud si nevšimnete malé kovové cedulky přibité na skále a nad ní se vinoucího lana, nemáte moc šanci cestu najít. Nám se to nakonec podařilo. A jsem opravdu ráda. Cesta Couloir stiege Peilstein už nabídla zajímavé úseky ač byla taky kratší. Nevšední na ní je vyústění pod křížem u vrcholu Peilstein. Z obou míst - jak od zakončení ferraty, tak od kříže - je nádherný výhled na celé údolí. Zde nám také došlo, že to co jsme ráno považovali za opar ze kterého by mohlo během odpoledne pršet, je vlastně saharský písek. Celá scenérie, která se před námi otevírala měla lehce žlutý nádech.

Po krátké svačince jsme zabalili vybavení a začali jsme se okolo Peilsteinhütte vracet zpět k autu. Cestou slyšíme přilétat vrtulník. Rychlým pohledem zaznamenáváme záchranářské zbarvení a sluch nás nenechá na omylu - přistává u Peilsteinhaus… Ve skalním městě bylo devadesát procent lezců Češi a Slováci. Bohužel někomu se cesta po skále prodlouží do nemocnice a následně nejspíš celkem prodraží. Jsme rádi, že už jsme ze skalního města pryč. Lezení by nyní asi nebylo moc možné.

Jelikož po příchodu k autu máme dostatek času, neváháme a popojíždíme na druhé vybrané místo - k ferratě Pittentaler ležící u Neunkirchen. Nachází se už o dost jižněji než Vídeň. Jedná se o úrodné údolí, kde kvetou tulipány a celkově je tu jaro o několik týdnů napřed. Přesvědčí nás o tom po výstupu z auta i venkovní teplota. Je 25 stupňů. Při pohledu na plochou skálu, čnějící nad údolím, kde se má podle aplikace vinout ocelové lano, se mi roztřepetají motýlci v břiše. Cesta má označenou náročnost "C". Václav je dobrý lezec. Pro mě je to už rizikovější náročnost. Měli bychom to zvládnout, ale je jasné, že pro mě to bude opravdu nevšední zážitek. Pokud se mi podaří cestu zdolat, budu moci na vrcholu obdivovat zříceninu hradu. Jsem zvědavá. Celkem nerada bych se proletěla vrtulníkem. Přístup k ferratě je tak na dvacet minut lesem, kde je potřeba dobře sledovat značení, jelikož se tu cesty různě oddělují. Po příchodu k nástupu už motýlci v břiše sedí jako přibití a ani nedutají. Skála je opravdu vysoká a prakticky rovná. Lano je vedené po hraně skály. Nástup začíná něčím, čemu by se při troše fantazie dalo říkat žebřík. Nastudovala jsem si topo, takže vím, že nejtěžší úsek ani nevidím. Měl by být těsně pod vrcholem. Než nasadíme sedáky, scházíme se u nástupu celkem v hojném počtu. To mě taky stresuje. Nemám ráda, když někoho brzdím. Nicméně se odhodlávám, protože Václav už je nad žebříkem :D Zdolám žebřík. Výdech. První problém nastává při překotvení ze žebříku na skálu. Je to opravdu hloupé místo, kde si není možnost moc pohodlně stoupnout a bezpečně se přepnout. Tohle místo musím trochu vydýchat. Sledující pode mnou evidentně mají také mírné obavy, všichni však vyčkávají, až se dostanu do další pasáže. Tou je krásný úsek, který traverzuje podél skály. Mám tyhle úseky ráda. Bývají sice výškově exponované, ale často mají pohodlné možnosti na stoupnutí a pokochání se. Tak tomu bylo i zde. Označila bych to místem pro oddech. V dalších úsecích jsme již šplhali vzhůru po skále. Hned na prvním takovém úseku nastal problém kterým byl vítr s pískem. Nacházeli jsme se v otevřeném údolí, kde opravdu silně foukalo. Po obědě vítr ještě zesílil a nesl zrnka oranžového písku. Přilepila jsem se ke skále, abych odolala poryvu a přitom jsem cítila jak se mi lepí písek na patro. Po náporu větru se dalo pokračovat dál. Kdybych neměla rady od Václava, neměla bych možnost tuto cestu zvládnout. Poradil mi jak úseky "prošplhat". A já díky tomu zjistila, že moje síla v rukách je opravdu o hodně lepší než v loňském roce. Úseky, kde se dalo přidržet lana a zapírat se nohama se mi lezlo celkem pohodlně, potíže mi samozřejmě dělaly úseky, kde se technika lezení měnila. Cestou však bylo pár míst pro nadechnutí se. Někteří motýlci v břiše nejspíš museli pomřít strachy a ty ostatní museli úplně ztratit barvu :D ale nakonec jsem zdolala i poslední úsek a přede mnou se vyklubala stěna z kamene. Hrad postavený na skále musel být ve své době monumentální. Dnes z něj zůstaly náznaky klenutí obvodových zdí, které nabízejí výhled do otevřeného údolí a část věže. I tak působí zřícenina fascinujícím dojmem. Motýlci v břiše pomalu dostávají svoji původní barvu. Vítr na vrcholu je však neúprosný. prohání se v kamenných škvírách a snaží se nás poslat přímou cestou do údolí. Svačinu odkládáme až k autu. Zobali bychom jen samý písek. Nacvakáme nějaké fotky, protože údolí v oranžovém hávu je opravdu okouzlující a sestupujeme po celkem pohodlné turistické cestě. U auta si vychutnáme sváču s výhledem na skalní stěnu. I po návratu je pro nás nepochopitelné, že je tam upravená cesta.

Po propočítání času sedáme do auta a vydáváme se přímým směrem domů.

Počasí nám vyšlo na jedničku. Ač jsme se nepodívali přímo do Raxalpen, měli jsme možnost prolézt si opravdu zajímavé cesty. Po návratu na české území neodolám Václavově nabídce a zastavujeme ještě na benzince pro bagetu. Se setměním přijíždíme domů. Jsem unavená, písek mi skřípe mezi zuby a v nose mám pocit, že mám poušť, ale zážitek stál za to. Poprvé jsme si v této sestavě vyzkoušeli lézt za hranicemi a nejspíš to nebylo naposledy.