Roháče - Jednodenní okruh přes Ostrý Roháč

Do západních Tater jsem se chtěla vypravit už dlouho. Exponovaný hřeben na Ostrém Roháči jsem viděla jako super výzvu, ale zároveň ve mě pohled na fotky vyvolával celkem respekt. Dalším problémem bylo, jak se tam bez auta dostat, popřípadě jak udělat přechod z bodu A do bodu B co nejpohodlněji pokud přijedu autem. Neviděla jsem řešení a tak jsem tuhle myšlenku postupně odložila do kolonky "moc překážek, jednou přijde ten správný čas".

Roháče úplně stejně leželi v hlavě i bratránkovi Václavovi. Narozdíl ode mně, však vlastní auto a tak o cestách přemýšlí trochu odlišně. Díky tomu jsme se do Roháčů podívali i my dva.

Slovo dalo slovo. Místo přechodu, který jsem sice měla krásně naplánovaný, ale s přesuny to prostě nešlo zvládnout, jsme vyjeli do Roháčů na jednonoční přespávačku. Ano, je to trochu šílenství. Pro nás bylo výhodou, že za start i cíl jsme označili naše rodiště na Vysočině.

V pátek ráno v Praze balím poslední věci a ve vlaku přemítám, zda jsem zabalila všechno. Po poledni vystupuji na Vysočině. Rychlý přesun z nádraží, vyházet z batohu nepotřebné věci a šup Václav už stojí s károu před domem. Vyjíždíme okolo páté odpoledne, cesta do cíle, kterým je parkoviště u lanovky nedaleko Zuberce, by nám dle navigace měla zabrat cca 6 hodin. Z Prahy by to bylo přibližně o tři hodiny více. Samozřejmě, že jízda trvá déle, protože já nezbytně nutně potřebuji cestou obloženou bagetku. Je to jídlo, které běžně nejím, ale do auta na dlouhých cestách prostě patří. Zastavujeme tedy na benzince, doplňujeme do žil kofein a já uspokojuji svoji závislost na bagetách. Přijíždíme okolo půlnoci.

Podle mapy, jsem byla k místu pro přespání dost nedůvěřivá, ale i tady se ukazuje rozdíl mezi člověkem s autem a člověkem se stanem. Každý vybírá místa pro přespání na základě jiných kritérií. Václav vybral skvěle. Parkoviště je placené - 8 E/24 hod. Za to vám poskytne místo pro auto a celkem slušné toalety. Předpokládá se však spaní v autě (nejspíš by se dal u auta postavit i malý stan, ale už by to bylo asi sporné). Nám dvěma spaní v autě nedělá problém a tak v rychlosti připravíme ležení a usínáme. Ráno chceme vyrazit brzy. Výhodou je, že jsme přímo na značce.

Ráno otevírám oči a můj organismus, po zpracování informace přicházející z oka do mozku, dostává dopaminový šok. Hor, které nás obklopují jsme si po příjezdu nemohli všimnout jelikož už byla příliš tma. Nyní se nad námi tyčí hřeben v plné kráse právě vyšlého slunce. Na pozadí se vypíná blankytně modrá obloha. Těším se na nádherný den.

Plánovaná rychlá snídaně se, jako na všech cestách, změní v požitkářský zážitek trvající minimálně 45 minut. Následně zapínáme batohy a přezouváme obutí. Máme několik možností, kudy se vydat vzhůru. My volíme tu přímou a vyšlápneme po červené k Ťatliakově chatě. Cesta vede po upravené asfaltce, celkem to šlape a máme dobré tempo. Ač šlapeme jako draci, předjíždí nás turistický vláček. I to je možnost, jak se k chatě dostat. Sluníčko se pomalu dostává do nižších zákoutí Roháčské doliny. Nad námi se vypínají osvícená skaliska. Jelikož je již chata otevřená, zastavujeme se na kofolku. Nemůžeme také vynechat zastávku u Ťatliakova jezera a pořizujeme první snímky horské krajiny.

U chaty červená značka končí a my se napojujeme na modrou, vedoucí přes Smutnou dolinu do Smutného sedla. Po pravé ruce se nám postupně otevírá výhled na NPR Roháčske plesá. Přesně v tuhle chvíli mi je trošičku líto, že jsme na začátku nezvolili cestu jinou a to okolo jezer. Nicméně i v tomto případě byla dobrá volba důvěřovat Václavovi a jeho výběru. Přece jen už tu byl a věděl, jak je cesta přibližně náročná. Moje smutky rychle rozptýlila Václavova radost ze sněhového pole, které ještě na začátku července nestihlo roztát. Jinak nás obklopuje rozkvetlá horská krajina, kdy z trávy vystupují obrovské balvany rozeseté v celé dolině. Na chůzi je terén celkem příjemný. Pomalu ale jistě stoupáme ke skalnatému hřebeni. Ve Smutném sedle na chvíli usedáme ke svačince. Během pauzy je znát, že se začíná zvedat vítr. Přicházejí čím dál silnější poryvy. Oba víme, co to znamená. Vítr bude postupně zesilovat. Měli bychom přejít hřeben dřív, než bude vítr tak silný, že přechod bude riskantní. Zvedáme kotvy a vyrážíme vstříc cestičkám mezi skalami a výhledům do nádherné krajiny.

Cestu si vyloženě užívám. Svítí slunce, chodníček je vyšlapaný a skupinky lidí, které potkáváme nebo předcházíme jsou v příjemném počtu.

Za doprovodu krásně modro-bíle žíhané oblohy zdoláváme Plačlivé a na chvíli spočineme v Plačlivém sedle. Zde mě Václav informuje, že nás čeká to, kvůli čemu jsme přijeli - řetízky :D resp. pohodová zajištěná cesta - pokud na ni je člověk připravený a nemá strach z exponovanějších úseků. Těším se jako malá holka. Vítr zatím výrazně nezesiluje, takže bychom neměli mít problém. První řetízek k Ostrému Roháči je v pohodě. Jdou před námi dva páry, které jej zvládají celkem v pohodě. Ano neměli bychom problém, kdybychom nenarazili na naprosto nepochopitelný přírodní úkaz - skupinu polských turistů. Nerada bych se stavěla do role odborníka, kdo do hor může a kdo ne. Samozřejmě zkušenosti někde posbírat člověk musí. Ale v případě, že se vydá do hor dvacetičlenná skupina, která na víc jak půl hodiny zablokuje cestu, která je obousměrná, jelikož má s sebou jedince, který není schopen ani samostaného přítahu rukama k řetízku, tak mě to minimálně dost vrtá hlavou. Vlastně mě to celkem zkazilo dojem z celé cesty. V úseku s řetězy jsme museli, ještě s dalšími skupinkami, které šly v našem směru, čekat relativně dlouhou dobu, než celá skupina přejde přes řetězové úseky s tím, že většina neměla s tímto způsobem překonávání překážek jakoukoliv zkušenost. Myslím, že pro první zkušenost se zajištěnou cestou se dá vybrat vhodnější výlet. O adekvátním obutí jedinců ani nemluvím. Čekání samotné by nebyl zase takový problém, kdyby vítr nezesílil a enormně nesnižoval tepelný komfort. Když jsme konečně mohli nastoupit na zajištěnou cestu, klepala jsem solidně kosu a ruce jsem měla neskutečně ztuhlé. Od té doby se mi prakticky nepodařilo se zahřát. Po sestoupání z Ostrého Roháče jsme na chvíli zastavili v Jamníckém sedle, kde jsme využili toho, že tam tolik nefoukalo a vytáhli jsme malou sváču. Při výstupu ze sedla na Volovec už byly poryvy větru tak silné, že chodce v nárazech postrkovaly o několik kroků mimo cestu. Bylo třeba dávat si pozor, aby člověk nešel blízko hrany. Zároveň se výstup stal velmi náročným. Volovec jsme v rychlosti přešli aniž bychom vytahovali foťák. Jediné co jsme udělali bylo, že jsme ještě více stáhli kapuce okolo hlavy.

Bylo nám jasné, že musíme pohnout kostrou čeká nás totiž ještě zdolání vrcholu Rákoň. Nasazujeme odhodlané tempo a šlapeme proti větru. Na vrcholu Rákoň se snažím udělat alespoň nějakou fotku. Moc to nejde, jakmile se zastavím, opře se o mě vítr a já, aniž bych to zamýšlela, popocházím o několik kroků stranou. Zachoulím se tedy znovu do bundy a jdeme na sestup. Do sedla Zábrať nám dá vítr ještě celkem zabrat. V sedle už se počasí umoudřuje a chodci v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem jdoucí v opačném směru proti kopci si nás podezřívavě prohlížejí. My si je na oplátku prohlížíme se zjevnou zvědavostí. Dost by mě zajímalo, co tam nahoře budou v takovém oblečení dělat. Při sestupu si musím přiznat, že bylo moudré nevyžadovat výstup delší cestou. V případě, že bychom ráno vyráželi ve stejný čas, ale s trasou přes Roháčske plesá, tak nás tenhle silný vítr zastihne už na řetězech a to by jistě nebylo nic moc příjemného.

U Ťatliakovy chaty prakticky nefoukne. Usedáme a za odměnu si dopřáváme polévku. Je zjevné, že je to oblíbené turistické místo. Nejspíš právě pro možnost zdolat těch pár set metrů od parkoviště pomocí turistického vláčku. V místě je na nás až příliš rušno a tak dotáhneme pohorky a vydáváme se k autu. Jsme v cíli. Vybalujeme sedátka, dáme dobrotu k večeři a rozjímáme. Jelikož jsme cestu zvládli rychleji, než byl původní předpoklad, rozhodneme se ještě k večernímu odjezdu. S paprsky zapadajícího slunce se zabalíme a vydáváme se k domovu. Snad budou kilometry dobře ubíhat a o půlnoci budeme ležet doma v posteli.