Výprava za hvězdným kamenem

Jak už to tak bývá, z těch nejvíc bláznivých nápadů vzniknou úžasné věci. A tak se stalo i v případě nápadu jít hledat spadlý meteorit, jenž jsem v lehkosti nadhodila Martinovi a Niky. Oba se této myšlenky chytli a bylo rozhodnuto. V sobotu se jede.

V Praze nás v sobotu ráno tahalo z postele sluníčko a modrá obloha. Naskákali jsme do Martinova útulného auťáku, zkontrolovali dostatečnou zásobu potravin na celodenní výlet, ujasnili si, že všichni potřebujeme kafe a mohlo se jet. Naším cílem byla oblast Desné v Jizerských horách.

Jakmile jsme nechali velkoměsto za svými zády, na obloze se začala objevovat mračna a nad silnicí mlha. Niky jadrně poznamenala, že v Praze se konečně udělá hezky a tak my hned musíme jet někam, kde bude hnusně :D Holt měla pravdu :D Mlha nás provázela celou cestu.

Auto jsme zaparkovali u benzinky v Desné. Výsadek z vyhřátého prostoru vozu proběhl jen pod vidinou teplé kávy z benzinové stanice. Natankovat kofein se prostě někde musí. Jakmile ohříváme své ruce o teplý kelímek našeho oblíbeného životabudiče, můžeme vyrazit. Pod nohama nám křupe čerstvě napadený sníh. Někdo z naší trojice vtipně poznamenává - To jsem zvědavá jak ten meteorit chcete pod tím sněhem hledat. Všem nám bylo jasné, že po meteoritu, nebude dnes ani památky. Díky tomu vyplulo na povrch to, že Martin se k nám připojil z jednoho jediného důvodu. Už dlouho toužil navštívit protrženou přehradu. Nechtěl nám to však při plánování přiznat. Jelikož jsme byly ukonejšené teplým mokem a bagetkou, rády jsme mu odkývaly, že meteorit sice nebude, ale procházka by to mohla být krásná. Vydali jsme se tedy po červené podél Černé Desné. Už po prvních pár stech metrech nám bylo jasné, že i přes mlhavě chladné počasí si tenhle výlet užijeme. Černá Desná nabízí nádherné pohledy na kaskády a vodopády, které ve sněhem poprášené krajině a zahalené do mlhy působily jako z pohádky. Nebyli jsme jediní, kteří tento čas využili k fotografování. A tak nám cesta pěkně ubíhala pod nohama. Na každém kroku lesní pěšiny lemované hustými lesy bylo možné obdivovat kouzlo vodního toku, jenž ve skalnatém podloží vytvořila příroda. Došli jsme tak až k vodní nádrži Souš. Ochlazení díky vyšší nadmořské výšce a zvýšené vlhkosti vzduchu bylo znatelné. Padlo rozhodnutí jít po silnici a užít tak si výhledy na povalující se mlhu na vodní hladině. Ticho rušily jen naše kroky ve spícím rákosí. Cvakli jsme nějaké fotky, a abychom dál nerušili spící krajinu, vyrazili jsme za naším dnešním cílem. Na konci vodní nádrže už přibylo na značené trase množství lidí. Než jsme došli k protržené přehradě, bylo jasné, že klidnou krajinu si tam neužijeme. Po příchodu na místo nás množství lidí překvapilo. Dalším překvapením byl samoobslužný bufet, kde si bylo možné dát opečenou klobásu, pivo, limonádu, čaj. Nechali jsme pohoštění pro rodiny s dětmi, kteří se na místo vypravili, obhlédli jsme pozůstatky hráze, která se protrhla v roce 1916 a usmrtila 62 lidí. U památníku zemřelých přejíždí mráz po zádech. Je to velmi smutné memento naší historie.

Ale jelikož už nám zalézá chlad za nehty a štípe nás na nose, obracíme své kroky na zpáteční cestu. Je nejvyšší čas, jinak bychom se vraceli za tmy. Cyklostezka kopírující tok bílé Desné nás dovedla až na okraj města. Přikrčené domečky se choulí v klínu horských vrcholků. Níže ve městě je možné pokochat se i secesní Riedlovou vilou, vystavěnou ve stylu severoitalské architektury. Nyní slouží potřebám města jako knihovna a kulturní středisko. S postupující hodinou, přibývá i chladu. Celodenně všudypřítomná mlha se nám zavrtala pod oblečení a my se už těšíme do tepla, které se vytvoří v uzavřeném plechovém prostoru vozu. Nažhavíme motor a opouštíme spící krajinu poprášenou bílým pokladem z nebe. Uspokojeni něčím důležitějším než je nalezení hvězdného kamene - uspokojeni nádhernou přírodou a stráveným časem s lidmi, se kterými nám je dobře.