ISLAND - Laugavegur trail  &  Fimmvörðuháls trail

DEN PRVNÍ

Ráno proloupnu očka a trochu se zavrtím. Dneska mě čeká můj první let. Vstávám si v klídečku. Pouze překontroluji jestli mám vše potřebné zabalené. 

Zbývá mi už jen uklidit byt a připravit rybičky na moji nepřítomnost. I když je Niky překontroluje, nesmím zapomenout nastavit vzduchování a vhodit jim týdenní žrádlo. V deset ještě telefonuji s mamkou. I po hlase je slyšet jak je strašně unavená. Poté co položím telefon bych nejraději nabrala úplně jiný směr než je Island. Vůbec si nejsem jistá, že chci odjet s tím, že tátův zdravotní stav je tak strašně špatný. I když se mamka snaží situaci bagatelizovat, po dokončení hovoru se rozbrečím. Vlastně vůbec nechci odjíždět. Chci jet domů. Když se trochu uklidním, posbírám poslední energii a dojdu na nádraží. Sraz s Jozefem a Lukášem máme v jedenáct. Jakmile se na nádraží sejdeme opět začínám brečet. Lukáš se v tu chvíli zachová skvěle, obejme mě a snaží se mě uklidnit. Kluci jsou v pohodě. Sami říkají, že pokud chci odjet domů, ať místo na bus na letiště sednu na vlak. Nakonec se nadechnu a s vědomím, že táta by chtěl, abych odjela se rozhodnu jít na bus. První nepřipravená vlaštovka k nám přiletí u busu. Cesta na letiště nás každého stojí 100 kč. Kdybychom jeli metrem a autobusem z Veleslavína, měli bychom to podstatně levnější. Poučení pro příště.

Na letišti přebírá vedení skupiny Lukáš. Já jsem totálně zmatená. Je to můj první let. Lukáš se orientuje dobře. Nejprve zjistí, kde se budeme odbavovat, následně si necháme zabalit batohy do fólie, aby se po cestě nepoškodily. I když zabalení stojí 350,- jsem ráda, v ceně je i pojištění. Fakt mám strach, že se s mojí Kajkou něco stane. Odbavíme batohy a následně projdeme odbavením my. Celé to zabere asi hodinku. Během odbavování se dozvídáme, že je celosvětový výpadek systému a lety se posunují nebo ruší. Ten náš je zatím posunutý o půl hodiny. Po odbavení tedy směřujeme do Costa na kafíčko, kde strávíme zbývající čas do odletu. Výdech. Teď už to nemůžu otočit. Prostě odjíždím.

Když se přesuneme k nástupu do letadla, začínám být nervózní. Beru si pro jistotu kinedryl - nechci zažít to co na trajektu v Norsku - a můžeme nastupovat. Místa máme ve druhé polovině letadla. Kluci mi nechávají místo u okénka. Vedle mě sedí Jozef a do uličky Lukáš. Start je hladký, nicméně mně to příjemné moc není. Jakmile však zahlédnu pražské panorama z výšky, obavy a nervozita se mírně rozplynou. Oblačnost prakticky není, takže vidím města, vesnice a pak i hladinu moře. Usínám. Sedačka je dost nepohodlná. Občas se budím. Hodinu před přistáním se probouzím, abych mohla vyhlížet pevninu. Poté co zahlédnu zelený ostrůvek mezi mraky a pilot zahlásí, že máme štěstí, jelikož zrovna svítí slunce, jdeme na přistání. Tlak v uších je nepříjemný. Jozef má naštěstí záchranné žvýkačky. Po přistání nás čeká dvouhodinový časový posun. Hodiny tedy ukazují půl šesté. Chvíli mi bude trvat, než se s tím srovnám.

Letiště v Reykjavíku není veliké, batohy nacházíme celkem rychle a i stanici autobusu objevíme snadno. Autobus nás v přepočtu cca za 600 kč převeze z poloostrova Reykjaness, kde je letiště, do Reykjavíku. Krajina je osvícená slunečními paprsky.

Cestou z autobusu na hotel procházíme kolem jedné z dominant Islandu - Kostela. Je celý z kamene a průčelí vypadá jako píšťaly varhan. Je opravdu krásné počasí. Při příchodu na hotel se potkáváme se zbývajícími členy výpravy. Václav spí v jiném hostelu, jelikož se přidal později. Čeká na nás ještě Gabi. Díky tomu, že se již přihlásila na hostel, máme trochu potíže s přihlášením. Ale nakonec jsme se domluvili. Než Václav odejde, společně povečeříme a probereme zítřejší přesun na nádraží. Po odchodu Václava Gabi a Lukáš uléhají od postele. Já s Jozefem se vydáme prozkoumat město a najít potraviny. během večeře se počasí změnilo a z úplně jasné oblohy je podmračené šedo a prší. Procházíme po hlavní třídě, tvoří ji nízké domky ve kterých jsou umístěné obchůdky. Uličkami se propleteme až k přístavu. překvapuje mě, že jsou zde zakotvené válečné lodě. Island je jediná země v NATO, která nemá vlastní armádu. Jozef mi trpělivě vysvětluje, že Island poskytuje svůj přístav námořnictvu NATO výměnou za ochranu. V hovoru přicházíme ke skleněné stavbě dominující celému přístavu. Z popisu jsem pochopila, že se jedná o něco takového jako kongresové centrum. Při procházení města nemůžeme minout plastiku umístěnou na břehu moře, která znázorňuje vikingskou loď. S otevřenou vodní hladinou je plastika jasným instagramovým snímkem. Což samozřejmě víme nejen my. :D Než pořídím fotky, začíná vytrvale pršet a naše oblečení začíná vykazovat známky promočení. Vracíme se tedy zpět na hotel. Přichystáme se ke spánku. V půl jedenácté je za oknem světlo jako v sedm večer. Pokoj máme pro čtyři osoby. Je maličký, ale dá se to zvládnout. Zaléháme.

DEN DRUHÝ - Laugavegur trail

Probouzíme se na hotelovém pokoji (jedná se spíš o hostel). Původní čas odchodu nestíháme. Což mě samozřejmě rozladí, protože jsme byli domluvení s Václavem na čas. Nicméně zaplacený autobus naštěstí stihneme. Cesta autobusem nám umožňuje sledovat Islandskou krajinu. Zastavujeme na benzínce v místě, kde to vypadá, že tam je pouze ta benzínka. :) Po cca dvou a půl hodinách sjíždíme na prašnou cestu. Tady teprve začíná to pravé dobrodrůžo. Za okny se míhají zachumelené hory, ovečky a koníci. A pod koly autobusu se střídá lávový kámen a štěrk s vodními brody. Mosty tu nejsou. Po další hodině a půl přijíždíme do cíle - základní kemp Landmannalaugar. Kemp je umístěný v nádherném údolí, obklopený horskými hřebeny. Usedáme na lavičce a vaříme si jídlo. Tentokrát už na campingovém vařiči. Je to také první test, zda nám vybavení bude fungovat i na cestě. Do zad nás hřeje Islandské slunce. Počasí je nádherné. Přesto je teplota tak na tričko s dlouhým rukávem.

Cesta z kempu začíná mírným stoupáním. Krajina je tvořená lávovým kamenem, který je místy prorostlý kvetoucím mechem. Jakmile se dostaneme do prvního údolíčka, zůstáváme stát s otevřenou pusou. Údolí je zelené s bíle kvetoucími květy, nad údolím se vypínají Duhové hory, z některých míst stoupá pára. Kontrasty barev vyvřelin jsou nádherným výjevem. Postupným stoupáním se dostáváme k sopečným průduchům. Je zde cítit síra. Tento pocit ještě potvrdí sírová usazenina na horninách. Při pohledu na obzor zaznamenáváme na vrcholcích hor sníh. Přecházíme lávovou vyvřelinu a zde začíná teprve stoupání. S každým krokem se nám však otevírá jedinečný výhled na údolí s kempem a okolní krajinu. Jsme plní elánu a úsměvů. Prozatím jdeme v davu. v této části jdeme stále po stezce, která je společná s menším okruhem okolo kempu. Postupně však lidí ubývá. Někteří se vracejí do kempu, zbytek se rozmělní podle úrovně kondice.

Naše skupinka nespěchá. Neustále fotíme výhledy na duhové hory, které při každém dalším kroku mění barvu. Přecházejí od lávově černé, přes šedou, všechny odstíny zelené až po červenou, cihlovou až po zlutou a bílou.

Přes sněhová pole a horké prameny jsme se dostali do prvního kempu Höskuldsskáli. Tento kemp je umístěný v jednom z nejvyšších míst této etapy. Jedná se o jednu chatu, suchý záchod, boudičku sloužící jako jídelnička pro ubytované ve stanu a všude okolo je lávový písek. V případě krásného počasí, zde musí být úchvatný večer a ráno. My však slušné počasí využíváme k tomu, že zahajujeme druhou etapu. Jakmile se rozhodneme odejít z kempu, začíná pršet. Nasoukáme se do nepromokavého oblečení a pokračujeme. S nedůvěrou pozorujeme mrak, který se zachytil o vrcholky hor.

Druhá část se už od začátku jeví o dost náročnější než jsme čekali. Prakticky neustále stoupáme a scházíme do sedel. Pod nohama se nám střídají lávová pole, která jsou zpestřená tajícími sněhovými poli. Jede mi hlavou, že cesta měla být o dost lehčí. Jak přibývají kilometry a ubývá síla, mělníme se na menší skupinky. Jozef jde v čele. V patách jsem mu já s Václavem. Luky a Gábi zvolili pomalejší tempo a častější odpočívání. Občas přeskáčeme po kamenech menší potok. U jednoho takového, v malebném údolíčku, Luky a Gábi zastavují na večeři a delší pauzu. Zvažuji, jestli je to dobrý nápad, ale Gábi už je unavená a hladová. Čeká nás další výstup a pak náročný sestup k jezeru. Domluvíme se tedy, že se sejdeme v kempu. Já, Václav a Jozef pokračujeme ve stoupání, abychom konečně dosáhli vrcholu s nádherným výhledem na jezero Álftavang - místo dnešního našeho odpočinku. Na sklonku dne začínáme klesat k hlavnímu brodu, který nás dělí od jezera. Po celou dobu sestupu máme jezero jako na dlani, jen mám pocit, že se vůbec nepřibližuje. Klesání je hodně náročné. Pod nohama podkluzují drobné kamínky a hlína. Jsem unavená. Jak jsem už odvykla nosit pohorky, bolí mě při každém došlapu chodidla. Sestup trval skoro dvě hodiny. Ihned jak jsem došlápla na zelenou trávu u potoka, zouvám pohorky a nazouvám si svoje barefoot botičky. Za dalších cca 300 metrů nás čeká avizovaný brod. Je celkem silný proud, nicméně pro brodiče je připravené lano. Opět se přezouvám - tentokrát do sandálí - a následuji kluky, kteří už brod zdolali. Voda je neskutečně zmrzlá. Po zdolání brodu to nemůžu vůbec vydýchat. A to doslova. Sedím na trávě a několik minut lapu po dechu. Poté co se trochu vzpamatuji, zjišťuji, že do kempu to máme ještě cca tři kilometry. Na kopci nad námi zahlédneme Lukáše a Gábi. Začínají sestup. I my se vydáváme na cestu. Naštěstí je už pohodová. Vede nás po úzké stezce podél klidného potůčku, který zásobuje vodou místní zeleň.

Po příchodu do kempu zjišťujeme, že se nedá zaplatit kartou, protože jim nejde internet. Překvapuje mě, že nás v tom obsluha nevymáchá ve stylu "máte nosit pro jistotu hotovost", ale rovnou nabízí řešení - pokud nepůjde internet ani ráno, můžeme zaplatit kartou v dalším kempu. V klidu za slunečního svitu stavíme stany. Poté co jsme zapíchli poslední kolík, dorazil i zbytek výpravy. Gábi je dost nevrlá. Odhodí batoh na zem, začne okolo něj chodit a tvrdí, že už ho nikdy nevezme na záda. Musím se sama v sobě usmívat… tohle jsem už tolikrát zažila s Niky. A tak jsem klidná. Vím, že až se Gábi nají a vyspí, dá si svůj batůžek na záda a pomašíruje dál. Jediné, co pro ni nyní můžu udělat je, že jí slíbím, že ráno bude líp. Protože vím, že to tak bude. Pomůžeme Lukášovi i Gábi postavit stan a zalézáme. Všichni jsme unavení. Přes stan vidím, že se stále nestmívá. Ach to kouzlo severu. Jediné co mě mrzí, že nemá smysl čekat na půlnoční slunce, protože přes vrcholky hor v dáli se pomalu převaluje oblačnost. Usínám.

DEN TŘETÍ

Po probuzení s nelibostí zjišťuji, že je zataženo. Pomalu se vyhrabu ze spacáku a vařím si snídani. Kafe a instantní vajíčka. Při tom s obavami sleduji měnící se oblohu. Znám tohle počasí ze Skandinávie. Pokud se na Islandu chová počasí podobně jako na Lofotech, začne za chvíli pršet. Mezitím, než dokončím své úvahy o proudění větru, pohybu mračen a odstínu šedé na obloze, se probouzí i zbytek výpravy. Shodujeme se, že v noci bylo teplo. Dost možná je to tím, že okolní hory postupně pohlcuje oblačnost. Už i zbytku osazenstva došlo, že bude brzy padat voda a tak v rychlosti balíme stany. Poslední stan padne za prvních kapek. Celkem jsme to stihli. Jinak máme ráno docela poklidné.

Já vykonám povinnou prohlídku jezerní hladiny. Bylo by krásné zůstat tu ještě jeden den. Jezero obklopují ze všech strany horské hřebeny. Lákalo by mě si to tu prochodit. Ale musíme zvednout kotvy. Na recepci se dozvídáme, že internet stále nejde. Domlouváme se tedy na variantě platby v dalším kempu, který je cca za 4 km cestou.

První malý brod nás čeká hned za kempem. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že je tam lávka. Příjemné zjištění. Brod tedy překonáme suchou nohou a pokračujeme dál údolím. S odlehčeným pocitem ze suchých nožek přicházíme za následující zatáčkou k dalšímu brodu. Tentokrát tam už lávka nebyla a tak se nedá nic dělat. Přezouváme se do sandálků a šup do ledové vody, která dosahuje cca po kolena. Naštěstí nebyl moc proud. Odevzdaně se opět přezouváme do pohorek a celkem snadno zdoláváme trasu ke kempu Hvanngil. Zde nejen že platíme předešlou noc, ale také se setkáváme se skupinkami Čechů. Pokud nemluvíte cizím jazykem, tak asi není lepšího treku v zahraničí, na který se vydat :D Čechů je tu skoro víc jak na Stezce Českem. Zastavujeme se zde na svačinku. Gábi si pochutnávala na vajíčkách… do té doby, než ji kluci vyvedli z omylu, protože si uvařila chicken korma :D No nic :D záseky začínáme mít brzy. Mě chybí sladkosti. Měla jsem si jich vzít víc.

Hned za kempem nás čeká nepříjemný brod. Je s podstatně silnějším proudem, než brody předešlé. Nadávala jsem jako špaček (to bude nejspíš tím nedostatkem čokoládek :D )

Další část cesty nás vede obrovskou lávovou pouští. Je to velké údolí plné černého písku ohraničené horami, na kterých se zelená mech. Středem planiny se vine udusaná stezička. Ze stezičky lze obdivovat drobné bílé a fialové kvítky vykukující z černozemě. Jsou to drobné živé oázy v černé poušti. Cesta vede po rovině, ale chůze v písku je únavná a stává se postupně monotónní. Občas mrholí. Je tedy třeba jít v nepromokavém oblečení.

Když zrovna neprší, snažíme se dávat si krátké pauzy. Asi v polovině cesty přicházíme k nádhernému vodopádu na řece Innri. Tady se ukazuje vášeň Lukáše a Gábi, kteří během roku brází na kajacích nejeden Evropský tok. Obcházejí okolo říčního kaňonu a zjevně diskutují o tom, jak jednotlivé úseky projet. Mě stačí kochat se vodou řítící se s hukotem do kaňonu.

Gábi při našem prvním setkání věděla, že už jsme se někdy setkali. Postupně jsem si poskládala dohromady všechny indicie a nakonec jsem na to přišla. Gábi je maminkou od jedné žačky, kterou jsem měla jako vychovatelka ve družině. Je celkem úsměvné, jak je ten svět maličkatý.

Po svačince se opět vydáváme na cestu. Občas v hovoru, občas tiše. Chtěla bych čas využít k vyrovnání se s bolestmi na duši, které jsem za poslední roky nasbírala, ale jsou tak moc hluboko a já se jich tolik bojím, že se ve své hlavě zabývám vším ostatním. Místa, kterými procházíme jsou krásná, dnes je ale vnímám tak nějak zastřeně.

jdeme ve vlně dalších chodců. Hodně se jedná o Čechy. Je to skoro jako svatojakubská ve Španělsku (s nadsázkou). Přemýšlím nad tím, že vlny chodců nejspíš způsobuje to, že všichni spí na jednom určeném místě a ráno se dávají všichni do pohybu v podobný čas.

Po zdolání sopečné pouště a po celkem příjemném sestupu přicházíme do kempu Emstrur. Je rozložený na svazích, které lemuje potok. Stany stavíme jak jinak než na černém písku.

I když jsme přišli do kempu celkem brzy, jsem unavená. Připravím si jídlo a je mi jasné, že budu připravovat později ještě jedno. Abych se dojedla a abych odlehčila batoh. Svítí slunce.

Dopisuji deník. Navečer ještě vystoupám nad kemp, abych se spojila s mamkou. Na hlase je poznat, že situace doma není v pořádku. Strašně moc chci doufat, že se vrátím a budu moct tátovi vyprávět, jak je Island krásný.

DEN ČTVRTÝ

Ráno jsme vstávali na pohodu. Asi po hodině a půl jsme byli všichni zabalení a v půl desáté jsem vyrazili na cestu. Bylo zataženo a postupně začalo foukat a pršet.

První část jsme šli opět černým pískem, naznali jsme, že se asi procházíme kráterem sopky. Když jsme zdolali vyvýšené okraje, začala se příroda úplně měnit. Najednou se začaly objevovat kleče a ve větru se pohupovaly vysoké trávy. Stále nás provázel déšť, takže nebylo moc možné zastavovat. Za deště jsme sestoupili k řece, kterou bylo potřeba přebrodit. Byl to nejkomplikovanější brod celého treku. Řeka byla poměrně široká, hluboká a byl v ní silný proud. Když jsem do proudu vkročila, voda mi dosahovala nad kolena. Byla ledová, ale nebylo to tak strašné jako předešlé dva brody. Nejspíš už jsem se smířila s tím, že voda je tu prostě studená. Poté co jsme řeku přebrodili, jako bychom se dostali do jiné země. Krajina zásobená vodou se naprosto změnila a před námi se rozkládala poctivá severská tajga, kterou jsem měla možnost obdivovat už v Abisku.

V druhé polovině dne jsme měli dvě možnosti - kratší cestou pokračovat do kempu, kde chceme přespat, nebo si trochu zajít a podívat se do kempu, kde se lze prý vykoupat v termálních pramenech. U rozcestníku jsme zvolili druhou variantu. Nikdo z nás si nechtěl teplou koupel odepřít i za cenu několika kilometrů navíc. Vliv mělo i to, že počasí se umoudřilo a občas na nás vykouklo slunce. Za celkem hezkého počasí jsme došli do kempu, abychom zjistili, že termály tam nemají. Během anabáze zjišťování možností mi volala mamka. Samozřejmě se mi vybil telefon. Naštěstí mě zachránil Václav. Telefon zvedla Kačka (ségra). TÁTA ZEMŘEL… duto, pusto, prázdno. Bolest. Úzkost. Ségru poslouchám jakoby z dálky. Po tváři se mi kutálejí slzy. V hlavě mi jede jedna jediná myšlenka - měla jsem se rozloučit.

Z kempu odcházíme s Václavem sami. Míříme do kempu, kde budeme přespávat. Jediné co teď chci je, být co nejdřív doma. Musím mobilizovat všechny své síly. Zůstat tady není řešení. Z cesty ze Španělska vím, že jediné co mě dovede k cíli je moje koncentrace a myšlenka na to, že to musím zvládnout.

Stoupáme po dřevěných schodech vzhůru z údolí. Obklopuje nás zeleň. Každý krok se zdá být tak strašně těžký. Nevím jak, ale ocitáme se u koryta velké řeky. Přejít se dá přes mobilní mosty. Ty jsou postavené vždy tam, kde si v daném roce či ročním období řeka koryto vytvoří. Tyto mosty jsou pouze pro chodce. Auta musí zvládnout koryto projet. Celou cestu brečím. Jsem vděčná Václavovi, že mě v tichosti doprovází. I pro něho je to obrovská ztráta, ale posbíral všechny své síly, aby mi byl oporou. Po příchodu do kempu Langidalur, kdy jsem už opravdu vyčerpaná, jsme mile překvapeni. Kemp byl na hezkém místě, všude rostla tráva a stromy. Chatičky skýtaly nejen recepci, sprchu nebo WC ale i malý bar. Václav nám zařídil ubytování. Sama bych toho nebyla schopná. Vybrali jsme místo stranou ruchu a postavili jsme stany. Chvíli, kdy jsme čekali na zbytek výpravy jsme vyplnili povídáním a vzpomínkami na mého tátu. Oběma nám to pomohlo.

Po asi dvou hodinách přichází i zbytek skupiny. Poté co si rozložili stany a využili sprch jsme si sedli a povídali jsme si. Gábi v předešlém kempu vybojovala nějaké balíčky s jídlem. Původně se šla ptát na recepci, zda se tam nedá koupit něco k jídlu. Na recepci shodou okolností byla česká obsluha. Poté co ji seznámila s mým příběhem, jsme dostali dva balíčky jídla. Tímto bych chtěla poděkovat jak odvážné (a možná trochu přidrzlé) Gábi, tak obětavé obsluze. Protože v tom balíčku byla i snickerska. Těžko se mi cokoliv jedlo. Ale ta dávka cukru zabalená v tomhle malém balení bylo přesně to, co jsem zrovna v tu danou chvíli potřebovala. Brzy uléháme. V noci a zítra má pršet. Čeká nás těžká etapa. Nejsme si jistí, že v dešti bude schůdná.

DEN PÁTÝ - trail Fimmvörðuháls

Ráno vstáváme celkem odpočatí. U mě je potřeba brát na zřetel včerejší zprávy z domova a i přesto i já se cítím celkem odpočinutá. Dnes nás čeká nejnáročnější den celé cesty.

Svítí sluníčko, ale na vrcholcích hor se drží mraky. Předpověď hlásí odpolední deště. Nasnídáme se a i přesto, že jsme chtěli vyrazit brzy, vyrážíme až o půl deváté.

Na stoupání z údolí od kempu máme hezky. Pro mě je stoupání neskutečně těžké. Jdeme souběžně s nějakou turistickou skupinou starších lidí. U některých je znát, že jejich kondice je na hranici zvládnutí daného terénu, ale jejich průvodce působí zkušeně. Uvidíme jak si poradí s rozmary počasí. Po překročení určité výškové hranice vstupujeme do mraku a začíná mrholit. I pro nás začíná být počasí nekomfortní a tak se soustředíme na své kroky. čím jsme výš, tím víc fouká. Je zima. Po překročení prvního sedla vstupujeme na něco, co bych nazvala náhorní plošinou. Skupinu výletníků necháváme za zády. Po přechodu této lokality nás čeká přechod po řetězech. Za hezkého počasí by to byla příjemná prolézačka na zpestření dne. Za deště a silného větru, kdy máme ruce prokřehlé je to trochu výzva, ale zdoláváme ji všichni bez obtíží. Tím začíná ještě náročnější terén. Měsíční krajina plná černého písku, prudké stoupání, vítr a sílící déšť. Jedinou myšlenku, kterou mám nyní v hlavě je, že musíme zdolat vrchol. To je teď to nejdůležitější. Někde hluboko zapletená v myšlenkách byla i nitka o ledovci, který ještě musíme přejít. Mezitím nám Jozef ukazuje výhled na největší Islandský ledovec Vatnajökull. Tenhle ledovec jsme mohli obdivovat už nad kempem v Emstrur. Proto nejspíš tak strašně fouká. Nejspíš dochází ke vzniku vzdušných proudů jak se teplý vzduch z údolí potkává se studeným vzduchem od ledovce. Poryvy nás občas i s těžkými batohy vracely o pár kroků zpět. Po úporném boji proti větru jsme se dostali k vrcholu Magni. Tento vrchol se podle našich map tyčí mezi dvěma ledovci - menším Eyjafjallajökull a větším Mýrdalsjökull. Pravdou je, že tyto dva ledovce jsou prakticky spojené (což uvádějí i Islandské mapy) a my jsme si to vyzkoušeli na vlastní kůži o pár kilometrů dál. Vrchol Magni je vlastně lávová vyřelina. Je to jeden ze dvou nejnovějších Islandských vrcholů, které vznikly výbuchem sopky Eyjafjallajökull v roce 2010. Byl to neskutečný pocit. Stát nohama na pohoří, které vzniklo už za mého života. Bylo to, jako bych mohla tohle pohoří tvořit. Lávové pohoří jsme ještě nějakou dobu zdolávali. Počasí bylo opravdu hnusné. Zajímavostí bylo, že v protisměru šlo několik skupinek - vždy Češi. Přemýšlela jsem, zda je to tím, že jsou Češi tak ostřílení a mohou si dovolit jít do hor i za tak špatného počasí a nebo jsme tak hloupí, že prostě nepočkáme až se počasí umoudří… Už nyní jsem začínala být unavená. Škaredé počasí vysilovalo a oblečení bylo čím dál tím víc mokré. Nebylo možné si odpočinout. Černý mokrý písek by se nalepil úplně všude. Pořád čekám, kdy už bude cesta trochu snadnější. Ve své hlavě jsem se upnula k myšlence, že stačí zdolat vrchol a pak bude sestup. Zatím pořád neklesáme. Naopak. Před námi se rozkládá ledovec. Jozef má naštěstí záložní uklidňovací informaci - za ledovcem by měla být chata. Nemůžeme v ní přespat, ale měla by být možnost za poplatek si v ní odpočinout.

Zdolání pár set metrů přes ledovec nám dá celkem zabrat. Tím, že prší a fouká, tak to neskutečně klouže a i v pohorkách máme co dělat. Hodily by se nesmeky. Gábi je na tom v prakticky běžeckých botech asi nejhůře, ale i ona nakonec úsek zdolává. Přibližně půl kilometru za ledovcem přicházíme k chatě. Za poplatek 100 kč si můžeme uvnitř uvařit jídlo a ohřát se. Užíváme si to. Sušíme ponožky a rukavice. Po necelých dvou hodinách pokračujeme dál. Ta facka od počasí po vylezení z chaty byla opravdu bolestivá. Vzpomněla jsem si na noční přechod Sněžky, kdy jsme ve dvě ráno museli ohřátí vylézt z Luční boudy a vydat se k vrcholu. Tohle bylo podobné. Zima zalézala za nehty a vítr se okamžitě dostal štěrbinami v oblečení až na tělo.

Od chaty konečně začíná sestup. Doteď jsme byli v mraku. Voda tedy byla ale spíš to bylo mrholení, mlha nebo tak něco. Jenže jak jsme sestoupili níž, tak leje. Respektive Islandsky prší, pro Evropana jsou to přívalové deště. Pořád ještě máme pod nohama lávovou vyvřelinu. Ani jsem si nestihla všimnoutm, kdy se krajina změnila. Přišli jsme k řece s vodopády.Obklopují nás zelené kopečky. Pod nohama nám protékají potoky vody vymílající bahno z cest. Jsme totálně prokřehlí. Je znát, že na Gábi už je toho dost. Není jediná. Ale není jiná možnost už musíme dojít. Po několika hodinách klesání, deště a zastávek u vodopádů, kterých je na řece Skógá nepočítaně docházíme konečně do cíle. K vodopádu Skógafoss. Ikonický vodopád 60 metrů vysoký a 20 metrů široký ve tvaru téměř pravidelného obdélníku. A taky miliarda turistů, kteří vyskákali z autobusu v lehkých pláštěnkách, udělali pár snímků a zase zalezli. Naštěstí je hnusně a tak můžeme po chvíli obdivovat vodopád prakticky bez lidí. Jelikož máme veškeré věci mokré - i ty v batozích - snažíme se najít ubytování v některém z hostelů, ale je to beznadějné. Kemp se rozkládá přímo u vodopádu. Vzduch už tu nemůže být víc vlhký a studený. Gábi se nechce vzdát myšlenky na teplou sprchu a teplou postel. Snaží se vymýšlet náhradní řešení. Vím, že je to zbytečné. Rezignovaně rozhodnu, že si jdu postavit stan. Zaplatíme za stany a jdeme se podívat, kde je nejmenší kalužina a kam se všichni pohromadě se stany vejdeme. Nakonec volíme taktiku, že jeden hlídá batohy a dva staví jeden stan. Přece jen je to rychlejší. A v dešti stany při stavění tolik nepromoknou. Nyní jsem opravdu ráda za zkušenost z cesty ze Španělska, kdy stan dokážu postavit na autopilota. během chvíle máme všichni své úkryty postavené a jdeme zjišťovat škody. Já mám mokrý kus spacáku a většinu oblečení. Zajímavostí je, že jediné suché oblečení, které z Islandu přivezu budou nejspíš plavky. Václav má taky mokrý kus spacáku, ale oblečení má suché. Gábi má hodně mokrý spacák. Suší ho pod sušákem na ruce na záchodech. Jozef a Lukáš jsou asi celkem v suchu. Uléháme. Já s pláčem. Už bych chtěla být doma. Ale už se to blíží.

DEN ŠESTÝ

Vracíme se! probouzím se mezi prvními. Ještě je tma. Ze tmy je slyšet hukot vodopádu, přesto je slyšet kapy bubnující na stan. Stále prší. Všechno je slizce vlhké. Jen se přetočím ve spacáku a snažím se ještě ohřát. Tělo protestuje. Už potřebuji mít pocit, že se opravdu vracím. Nejsušší oblečení mám na sobě. Uschlo ve spacáku během noci. Takže se ani moc nepřevlékám. Budu to muset zvládnout v tomhle. V tichosti se snažím nachystat si snídani. Nicméně samozřejmě budím zbytek našeho ležení. A tak (k mé skoro radosti) všichni vstáváme. Sice se co nejdéle snažíme zůstat v úkrytu stanu, ale ani tak nás nemine balení v dešti. Jsem opravdu ráda za podložku pod stan, kterou jsem si půjčila od Martina. Myslím, že jen díky ní, jsem dnes v noci zůstala v suchu a teple. Přesto je to u balení věc navíc, která mě dnes jen obtěžuje. Po sbalení všech věcí se schováváme pod stříšku pokladny kempu. Musíme vyčkat příjezdu autobusu. Dle všeho do autobusu nastoupíme, přibližně po dvou hodinách zastavíme někde na benzince a budeme čekat šest hodin na další autobus, abychom přibrali cestující, kteří také míří do Reykjavíku. Doufám, že to kluci mají nastudované. kdyby to bylo dnes na mě, tak nezvládnu ani nastoupit do správného autobusu, natož zvládnout ještě pauzu. Pod vlivem pudu sebezáchovy se tedy držím skupiny.

Nastupujeme do autobusu. Je tam krásně teplíčko. samozřejmě hned sušíme bundy a jiné kusy oblečení. Cestou nám většina celkem doschne. Zastávka na benzince se opravdu koná. Vystupujeme na plácku, které lze nazvat přestupní "stanicí". Není zde jen benzinka, ale občerstvení ve stylu fastfoodu. Mají zde místní burgery, hranolky, batátové hranolky. KÁVU. A jiné mlsnoty. Po propršených dnech, je to vlastně hodně dobré místo na čekání na bus. Usadíme se ke stolečku, obložíme topení mokrými věcmi a ládujeme do sebe teplé jídlo. Za ním hned následuje kafíčko a něco sladkého. Místní čokoládku dostáváme jako pozornost podniku. Konečně mám prostor spojit se pořádně s rodinou. Telefonuji se ségrou. Snaží se mě uklidnit, že mají vše zařízené a že jediné co je potřeba, tak abych se v pořádku vrátila domů. Jiné věci, že nemám řešit. Ráda bych. Můj mozek šrotuje, aby vymyslel, jak se co nejdřív dostat domů. Kdyby to pomohlo, přeplavala bych oceán. Akorát to by asi nebyl nejrychlejší způsob. Při vůni kávy a přepáleného oleje vyhledávám co nejdřívější let. Nakonec se jako nejlepší řešení zdá být následující večer odlet do Vídně společně s Václavem. Ale nákup letenky nechám až do Reykjavíku. Je ještě malá naděje, že bych třeba chytla letadlo dnes v noci. Tato naděje mizí po šesti hodinách čekání, kdy nejsme schopní najít řidiče našeho autobusu. Autobus stále stojí na svém místě, ale po řidiči se slehla zem. Po další půl hodině už ho hledají i další řidiči. Nicméně prostě není. S více jak hodinovým zpožděním se dozvídáme, že nás přeloží na jiný autobus. Problém jsou však zavazadla uvnitř autobusu, ke kterému nemá nikdo klíčky. Nakonec se nějak vyřeší i tato situace a my po skoro osmi hodinách přestupujeme. Tou dobou jsme už měli být v Reykjavíku. Asi jsem do té doby nikdy nezažila, že by spoj neodjel z důvodu ztráty řidiče. Díky zpoždění naprosto padla možnost odletět ještě dnes v noci. Po příjezdu do Reykjavíku se jdu tedy také ubytovat. Je to nejspíš to nejrozumnější řešení. Budu to muset ještě zvládnout. Ubytováváme se v hostelu u autobusového nádraží. Odsud odjíždí autobusy na letiště. Hostel je o dost hezčí a čistší než hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní po příletu. Zároveň obsluha je velice příjemná. V kuchyňce si připravíme jedno z posledních jídel, abychom dojedli zásoby. Všude po pokoji rozvěsíme mokré věci a zaléháme. Během noci přijdou ještě dva nocležníci. Ale chápou náš byvak.

DEN SEDMÝ

Probouzíme se v teple a smrádečku. Snažíme se vyvětrat, ale okna jdou otevřít pouze na ventilaci. Připravíme si snídani a pak nějaký plán. Pokoj musíme vyklidit do deseti. Nicméně Lukáš s Jozefem zde budou zůstávat ještě jednu noc, ubytovat se však mohou až v jednu. Plán je tedy následující - od deseti do jedné se projdeme po centru, zastavíme se v kavárně a budeme mít batohy s sebou. Až se kluci ubytují, dáme k nim batohy a na moji žádost (a trochu nátlak) zajdeme do muzea Perlan. Stejně má pršet.

Ve městě procházíme obchody pro turisty a kupujeme drobnosti na památku. Směřujeme k přístavu do kongresového centra, kde je kavárna. Trochu tam nepatříme, ale moc nám to nevadí. Kavárna je krásné útulné místo s prosklenými stěnami. Vydržela bych tam sedět hodiny a pozorovat lidi.

Skupinka však hlídá čas a tak zvedáme kotvy a jdeme opět na hostel. Zde složíme bagáž a pěšky se vydáváme k budově Perlanu. Nemůžeme ztratit směr. Reykjavík je malé město (v poměru s Prahou) a muzeum má na střeše kopuli. Po přibližně čtvrt hodince stojíme u vchodu. Zakupujeme vstup a dostáváme silikonový náramek, který nás přes turniket pustí dovnitř. Hned na začátku mě překvapuje ochota a pozitivní naladění obsluhy. Vše ohledně expozice nám je vysvětleno a to i to, v jakých časech probíhají jednotlivé projekce. Já se nejvíc těším na tu o polární záři. U vstupu nás čeká projekce o sopkách. Je to působivý úvod do toho, co nás při prohlídce ještě čeká. Díky projekci máme možnost zažít si sopečnou erupci na vlastní smysly. Procházíme jednotlivá patra a oddělení. Nepřestává mě překvapovat jak je expozice interaktivní a široce zaměřená. Zároveň však přehledná a dobře koncipovaná. Poznáváme islandskou faunu a flóru. Máme možnost projít se ledovcovou jeskyní, kdy odhalujeme jednotlivé vrstvy ledovce. Také se dozvídáme jak rychle ledovce tají a jaká rizika to pro Islandskou krajinu znamená. Samozřejmostí je expozice věnovaná sopečným soustavám, které bublají pod vašima nohama při každém kroku po Islandské půdě. postupně vystoupáme v kruhové budově až do kopule. Zde se na půlkruhovém stropě promítá projekce o polární záři. Jsem fascinovaná. Jak nádherné to musí být v reálu, když i videoprojekce bere dech? Líbí se mi celý koncept, který jedince seznamuje nejen s Aurorou borealis na Islandu, ale věnuje především tomu, jak vzniká, jak ji vnímali lidé v minulosti. jaké barvy má v které části zeměkoule. Třeba v Číně je červená :) Ač jsem z anglického výkladu pochytila tak desetinu, odcházela jsem z této místnosti neskutečně obohacená. O vědomosti z astronomie, fyziky nebo historie. V podvědomí se probouzí moje vychovatelské já. Je strašná škoda, že tohle si české děti nemůžou zažít na vlastní kůži ve výuce. Okolik snadnější by bylo vysvětlit jim zákonitosti vesmíru :)

Po projekci si ještě nenecháme ujít vyhlídku 360 stupňů na ochozu budovy. Mrholí a je zima. Přesto výhled skýtá nádhernou podívanou na moře a město rozkládající se pod sopečnými horami. Je to jeden z mých posledních pohledů na Island.

Po přibližně třech hodinách opouštíme muzeum, abychom si s Václavem vzali batohy a vydali se na letiště. Po příjezdu do Reykjavíku se mi podařilo sehnat letenku na stejný let, na který měl letenku zakoupenou Václav. Je to let do Vídně. To mi však nevadí. Z Vídně to mám domů skoro stejně daleko jako z Prahy. Už chci počítat hodiny v našem časovém pásmu.

Jelikož je letiště v Reykjavíku malé, nelze odbavit batoh při standardním odbavení. Je třeba jej odbavovat u přepážky pro nadrozměrná zavazadla. Jedním z důvodů prý je, aby se batoh nepoškodil. No ještě, že mám Václava. Já bych byla ztracená. Letištní halu přejdeme za 4 minuty a odkládáme své batůžky na kontrolní pás. Opět mě překvapuje jak příjemný může být přístup personálu. Prohodíme pár slov a loučíme se abychom čekali na zobrazení místa nástupu. Odlet je samozřejmě zpožděný a místo v půl jedné ráno odlétáme okolo půl druhé.

Jakmile usednu do letadla, usínám. Jsem neskutečně vyčerpaná. Po nějaké době tělo zaznamená zvýšený ruch. Koukám na hodiny. Přece není možné, abychom tam už byli. Hodinky ukazují nějaký nesmyslný čas. Nezvládly přepočítat časová pásma. Opravdu jdeme pomalu na přistání. Než se vzpamatuji, dosedáme na ranvej vídeňského letiště. Jelikož letadlo zastaví daleko od budovy, přeskáčeme do autobusu, který nás dopraví k budově. Během chvíle nacházíme místo s batohy a i naše zavazadla. přece jen v té potravinářské fólii mírně vyčnívají. Zalije mě pocit klidu. Mám svoji Kajku ráda :D a bez ní se cítím dost nervózní.

Chvíli nám trvá zorientovat se ve vídeňské dopravě. Nakonec ale kupujeme lístek a naskakujeme na vlak. Ještě nás čeká krátký přestup na hlavním nádraží ve Vídni a také ve Svitavách. V Poličce na nás už bude čekat auto, aby nás doručilo až domů.

Jsem unavená a vyčerpaná. Přesto mi těch pár hodin v letadle neskutečně pomohlo. Je jediné štěstí, že Václav jede se mnou. Hlídá vše podstatné okolo cesty a já se můžu soustředit jen na to, abych dojela v pořádku a se svým batohem. Za pár hodin už budu doma. V bezpečí. Konečně bude čas truchlit.